První, co mě při pohledu na novinku tuzemské blackmetalové legendy TÖRR napadlo, bylo, jakže si mám vlastně vysvětlit motiv, zvěčněný na jejím obalu. Jde o Satanova maskota, děsivého kozla s mocnými rohy, z jehož nozder užuž čpí pekelný dým a síra, a jehož zjev pronásleduje noc co noc tisíce bohabojných křesťanů? Nebo je to spíš jen takový kozlík Matěj, dobrácké domácí zvířátko strýčka z Horní Dolní, jemuž příroda nadělila černou srst, a takto maskot přitroublé páně Herešovy alkeholové kariéry? Jakmile bych si totiž dokázal odpovědět na tuhle hádanku, měl bych asi, alespoň předpokládám, ohledně "Made In Hell" jasno. Jenže se mi to, i když jsem o tom byl po prvním poslechu alba skálopevně přesvědčen, nepovedlo. Protože nic není černobílé, samozřejmě, natož aby se nové album takové veličiny, jakou TÖRR určitě je, dalo odbýt podobným způsobem.

Co se samotných drážek nového CD týče, má ten dojem, že jak jen to bylo možné, plynule navázaly na poslední "pravé" album skupiny (rozuměj s Otou Herešem u kytary a mikrofonu), nultý zářez "Kladivo na čarodějnice" z r. 1993, tedy jinými slovy takhle nějak by určitě zněl klasický TÖRR nového tisíciletí, vědomý si svých kořenů a možností. Potud je všechno v relativně nejlepším pořádku, ať už si vezmete typická uhánějící tempa ("Made In Hell", "Extrémní sport" nebo "Předčasná orientace"), řádně obhroublé a úderné riffy ("Made In Hell", "Někdo to rád mrtvé", "Rigor Mortis" nebo "Silent Hill") či neodmyslitelné vulgarismy (ty zejména v Henychově podání, jehož "Anální alpinista" je vskutku neodolatelný). Navíc je třeba ocenit i poměrně oživující užití klávesových zvuků,  navozujících určité tajemno a mlhavo ("Made In Hell", "Silent Hill"), k nimž už sice TÖRR přičichl na poslední, poněkud ´neklasické´ řadovce ("Tanec Svatého Víta" z r. 2000), nicméně to nic nemění na tom, že i zde tyto konkrétním písním, v nichž jsou užity, dodávají určitý punc originality a výraznosti. Škoda je jen okamžiků, kdy kapela vykrádá sama sebe, a kterých sice není mnoho, ale o to víc zabolí (srovnejte si třeba nápadnou podobu refrénu "Osud" se sborovým "ááá" na pozadí s refrénem klasiky "Kult ohně"), a škoda je i určitých krkolomností a nesmyslností v lyrice ("...uvnitř tebe se čerti žení, do žil je dostáváš..." - "Osud"), i když tady se kapely musím zastat, protože obecně vzato v textech nenalézám prakticky nic, co by bylo v příkrém rozporu se zažitým vnímáním pojmu "TÖRR", včetně jeho pole působnosti a žánrového zaměření.

Kámen úrazu tedy, abych už konečně přistoupil přímo k hrnci s horkou kaší, leží, jak výše naznačeno, v úhlu pohledu, v jakém je třeba na "Made In Hell" nahlížet. Tady je myslím jednoznačné, že symbol pekelného kozla už určitě není na místě, že s takovou image už by si TÖRR dnes spíše uřízl pořádný kus ostudy, a že tímhle směrem snad ani reálně nemíří. Tím ovšem nechci všechno hodit do komerčního pytle, tj. naznačit, že nejvýraznějším popudem vzniku alba byl finanční stimul, neboť zastáncem téhle myšlenky rovněž rozhodně nejsem (i když hoď kamenem, kdož jsi na peníze nikdy nepomyslel, že). Ze všeho nejvíc mám prostě pocit, že pánové Henych a Hereš dali hlavy dohromady, spočítali si, že pět a pět je deset, a že dnes není včera, a vymysleli a udělali jeden velikánský kompromis mezi bohatou minulostí a dnešní nutností s tím, že si i tak trochu udělali legraci sami ze sebe (nakonec proč ne), z čehož všeho jim vyšlo "Made in Hell". Satan suď, jestli to bylo správně, já osobně jsem vcelku spokojen, protože to mohlo být daleko, daleko horší. Black´ n´ roll, s kterým před nás TÖRR předstoupil, sice nikoho nevystraší, ale rozhodně ho ani neurazí, a o to tady vlastně asi jde. Takže žádný Satanův posel, žádný kozlík Matěj, nýbrž pořádně nadržený, úchylný a sprostý kozel realista. I takových je ale někdy třeba, co si budeme vykládat.